Začarovaný kruh... - Červivé jablko

„Neviděli jste někdo z vás náhodou Snapea?“ pronesla ve dveřích do obývacího pokoje Lexi. Tara k ní zvedla oči od rozečtené knihy a záporně zakývala hlavou. Za to Draco si musel přisadit: „Copak, zapomněl vytřít podlahu?“

„Ha,ha… fakt vtipné, Malfoyi,“ vztekle nadhodila Alex a probodla Draca zlostným pohledem.

„Hm, to je divné… nikde ho nemůžu najít a ani nevím, kdy odcházel,“ povídala si Alex sama se sebou.

„Taky jsem ho dnes neviděla,“ přidala se Victoria, které až teď došlo, že tu jejich oblíbený spolubydlící není.

„Stejně je to zvláštní…“ zamyslela se Lexi.

„Co je na tom zvláštního?“ vložil se do rozhovoru Draco, „tak si prostě někam odešel, to už ti musí i hlásit, kam jde?“ posměšně prohodil.

„Víš co?!“ vyštěkla po něm Alex a zamířila pryč přesně v té chvíli, kdy do domu vstoupil William.

„Ahoj, sestřičko,“ usmál se na Alex.

„Ahoj, Wille, co tu děláš?“ odvětila jeho sestra.

„Satin zmizela,“ vysvětloval.

„Zmizela? Jak mohla zmizet, když ještě včera byla v bezvědomí?“ vytřeštila oči Alex. To už se na chodbě objevili i zbylí dva obyvatelé domu. Pozdravili se s příchozím a snažili se zjistit, o čem je řeč.

„Satin prostě odešla z domu a nikdo neví, kam šla. Jen tak mimochodem, chtěl bych mluvit se Snapem, jestli náhodou neví, kde je,“ pokračoval Will.

„Snape tu taky není,“ pronesla Alex, „co když jsou někde spolu?“ ještě dodala.

„Že by?“ pronesl Draco značně sarkasticky a ušklíbl se na Williama. Ten mu věnoval stejně nepříjemný pohled, a také do něj rýpnul: „Copak, nevšímá si tě a radši někam zmizí se Snapem?“

„Ty… no, mě nepodvádí,“ křiknul naštvaně Draco a Will se mu na to chystal něco odseknut, ale Alex s Tarou je oba zadržely.

„Proboha, jste jak malí!“ štěkla po nich Tara.

„Hledáme Satin a ne důkazy o její nevěře… eh, teda jako ne, že by byla nevěrná… no… eh,“ zakoktala se Alex, přeci jen způsob, jakým své sdělení řekla vyzněl mírně negativně.

„Proboha, už dost,“ vydechla Victoria, „přestaňme to řešit. Tak moc nutně Satin potřebuješ? Až se vrátí, tak ti řekne, kde byla. Kdo si počká, ten se dočká,“ zakončila Tara.

Nastalo krátké napjaté ticho, které přerušila až Lexi: „A jak se jinak máš, co je nového?“

„Vcelku nic, jen zbytky zaměstnanců ministerstva, kteří přežili útok, teď zmatkují ještě víc. Obávají se dalšího útoku, který by měl nepříjemný dopad na celý kouzelnický svět, zvlášť, pokud by byl pro Vy-víte-koho úspěšný. Fénixúv řád je taky na nohou, mají obavy z útoku na Bradavice, a to dvojnásob, když je tam teď Potter a prý cosi hledá. Pak ještě…“ nedopověděl, co chtěl říct. Tara mu skočila do řeči.

„Potter je v Bradavicích a něco tam hledá?!“ vytřeštila oči.

„Jo a?“ nechápal Will, stejně jako všichni ostatní.

„Poslední horcrux, závěrečná bitva,“ mrmlala si Victoria sama pro sebe.

„Co říkáš?“ vyzvídala Alex.

„Musím do Bradavic,“ vydechla z ničeho nic.

„Proboha proč?“ nechápavě na ni hleděl Draco.

„Prostě tam musím.“

„Fajn, jdu s tebou,“ pronesla Alex. Nepotřebovala vědět, proč tam Tara chce jít. Tušila ale, že když tolik trvá na cestě do Bradavic, nebude to jen tak.

„Tak to teda nejdeš!“ zarazil ji Will, „co když tam budou smrtijedi? Určitě po Potterovi pátrají,“ vysvětloval.

„To je možné, ale já jdu do Bradavic. Stejně už začal školní rok, takže tam bude spousta studentů. Nic se mi nestane,“ argumentovala Lexi.

„Fajn, ale já jdu taky,“ souhlasil Will.

„A já taky,“ pronesl Draco svým aristokratickým hlasem.

„To je báječné, konečně tě zavřou do Azkabanu, jen co se tam objevíš,“ ironicky pronesl William.

„Aby nakonec nezavřeli tebe,“ syknul po něm Draco.

„Počkat, ale já jsem neřekla, že chci doprovod,“ konečně se ozvala i Victoria, „na návštěvu své bývalé školy doprovod nepotřebuju,“ sarkasticky pronesla.

„Však my taky ne,“ oplatila jí Lexi stejnou notou, „klidně můžeme jít každý zvlášť, stejně tam na sebe narazíme,“ věnovala jí široký úsměv.

...

Ozvala se další rána a zvuky padajícího kamení. Satin se instinktivně kryla, ačkoli jí v této chvíli žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Porozhlédla se po temné chodbě Bradavického hradu. Dovnitř prozařovaly jen paprsky měsíčního světla, které sem pronikaly obrovskou dírou ve zdi, která se neustále zvětšovala. Jakmile opadl prach, ozářily paprsky trolí postavu, která zuřivě bušila do Bradavických zdí.

Satin se tedy otočila a zamířila směrem do útrob Bradavic, které zatím ještě chránily stojící čtyři stěny a několik pater nad nimi. Dala se do běhu. Chtěla utéct. Utéct nebezpečí, tomu hroznému jekotu a vlastní černé duši. Ten dětský pláč jí rval uši.

Zastavila se. Nemohla dál. Ne, dokud slyšela ten nářek. Nářek nevinných mladých kouzelníků. Museli platit za chyby ostatních. Svezla se po stěně až na podlahu, přitáhla si kolena k bradě a zacpala si uši. V pomalém a klidném rytmu se začala pohupovat. Hlavou se jí rozezněla Beethovenova Óda na radost. Začala si ji pobrukovat.

„Satin!“ zaslechla čísi vyděšený hlas. Zvedla oči a hleděla přímo na klečícího Williama.

„Wille?“ udiveně vydechla a vrhla se mu do náruče. Pevně ho objala a on jí objetí opětoval.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se o ni, ale bylo vidět, že se mu ulevilo, když ji konečně našel.

„Jo, co tu děláš?“ zeptala se.

„Přišel jsem si pro tebe,“ věnoval jí úsměv a něžně ji políbil, „ale teď musíme zmizet,“ nakonec zavelel a pomohl Satin vstát.

„Já nemůžu. Prostě nemůžu utéct.“

„To je jediné, co musíš udělat. Uteč, kvůli mně,“ pronesl vážným hlasem.

„AVADA KEDAVRA!,“ ozval se čísi hlas zprava ode dveří. Ale už bylo pozdě, pozdě na jakoukoli odpověď, pozdě na jakákoli další slova. Ano nebylo vyřčeno a už nikdy nebude. Zelený paprsek zasáhl Williama a ten se svezl k zemi.

„NÉ!“ vykřikla zděšeně Satin a klesla k Willovu tělu. Tělu, které jí ještě před chvílí naslibovalo štěstí a ochranu, ale svůj slib už nedodrželo. Její slzy odkapávaly na chladnou tvář mladého muže. Tak mladého, že si smrt nezasloužil.

„Wille,“ zoufale zašeptala Satin a vzala jeho tělo do náruče. Naposled. V tu chvíli ji ale ovládl vztek. Děsivý vztek a nenávist. Vstala, otočila se směrem k vrahovi otce jejího dítěte a bez varování a kousku soucitu vykřikla: „AVADA KEDAVRA!“

Zelené světlo opět ozářilo temné stěny hradu a našlo svůj cíl. Mrtvé tělo se skácelo k zemi. Se zaduněním dopadlo na podlahu, ze které se zvedl prach. Satin jen chvíli tupě zírala na mrtvého smrtijeda, až naposled pronesla: „Promiň, otče, ale ani nevlastní otec nemá právo zabít jediného muže, kterého jsem kdy milovala.“ Poté se zhroutila na zem k Willovi a propukla v pláč. Ten pláč, který tak dlouho nepřicházel. Až teď.

„Proboha!“ Alex se zarazila ve dveřích. Pohled na Satin, jak klečí v prachu a po tvářích jí stéká jedna slza za druhou, a na mrtvého bratra ji naprosto šokoval. Rozeběhla se směrem k bratrovi a klekla k němu. Začala s ním zoufale třást a stále ho prosila, aby se probral.

Ale nejen Satin a Lexi byly zoufalé. Stejné pocity zaplavily i Tařino nitro. Pocity zoufalství a hlavně viny. Nebýt jí, Will by sem nešel. A kdyby se vůbec nevrátila do minulosti, tohle by se nestalo. Chtěla zabránit jeho předčasné smrti a spíše ji urychlila. To, že se vracela v čase jen kvůli povinnosti zabít Harryho, nebyla až tak pravda. Byla člověk, omylný a se svými nedostatky, přáními a touhami. Viděla příležitost na záchranu otce, a tak ji chytla za pačesy. Možná ji chytila, ale jak se ukázalo, za špatný konec.

V tu chvíli už jí ale bylo všechno jedno. Nezáleželo jí na ničem a na nikom. Tím spíš ne na sobě. Chtěla jen jediné. Splnit úkol, který dostala. Když už zklamala všude, kde se jen dalo, potřebovala si dokázat, že aspoň tohle zvládne. Tiše zašeptala: „Promiň, tati,“ a zamířila do jedné z bočních cest. Už zničila tolik životů, že další promarněný pro ni nebyl problémem.

Procházela chodbami a snažila se nevnímat tu spoustu mtrvých těl. Z Bradavic se opět stávaly ruiny, takové, jaké je opouštěla. Harryho nehledala dlouho. Tušila, že budou s Voldemortem v Tajemné komnatě. Kde jinde. Průchod byl volný. Umyvadlo, které jej chránilo propadlo zkáze jako vše kolem. Protáhla se úzkým otvorem a pokračovala v cestě. Nevnímala nic kolem sebe, až na zvuky křičených kleteb a děsivý smích. Smích, který jednou provždy utichl a zakončil tak léta hrůzovlády.

Tara stanula na začátku chodby, na jejímž druhém konci se tyčila socha Salazara Zmijozela. Socha, která překonala věčnost, která přežila i svého posledního potomka. Tara se pomalým krokem přibližovala k Harrymu, který jen tak stál a koukal na tělo Lorda Voldemorta. S obavami, že snad znovu vstane. Ale tohle už mu nebylo dopřáno. Jeho životní příběh byl dopsán. Zakončen jediným koncem, který si on sám nepřál.

„Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… ale nikdo nebude šťastný, pokud nezemřou oba…“ zakončila Tara osudnou věštbu, pozvedla hůlku a vyřkla smrtelná dvě slova: „AVADA KEDAVRA.“

Zelený paprsek vyletěl z její hůlky a zamířil si to přímo k cíli. K cíli, který mu tak dlouho unikal, ale který nakonec stejně dostihl. Harryho tělo se svalilo na zem. Stejně jako těla všech zde zabitích lidí.

Tara zděšením upustila hůlku. Až teď si uvědomila, že zabila člověka. Ale výčitky nepřicházely. Věděla, že to musí udělat. Proto, aby byl svět šťastnější. Proto, aby byla ona šťastnější.

„Výborně!“ ozval se čísi tajemný hlas a vlahé zatleskání. Tara se podívala směrem k jednomu s umělých gotických oken. Bylo zazděné, vzhledem k tomu, že se nachází pod zemí, ale jeho parapet byl dostatečně široký, aby na něm mohla Lady Amnell sedět.

„Nemyslela jsem si, že bys to dokázala,“ pronesla ledabyle Lady.

„Ne, vy jste věděla, že to udělám,“ opravila ji Tara.

„Snad…“ odtušila Amnell a nadhodila stříbřitými vlasy. „Ale co jsi udělala, byla chyba,“ ještě dodala.

„Chyba? A čí? Moje, nebo snad vaše?“ narážela na Amnelliny destruktivní sklony.

„Nás obou, tak jest… ale tvá větší. Jak jsem již řekla, svět je odsouzen k záhubě a jen JÁ rozhonu, bude-li jinak.“

„Trochu sobecké, nemyslíte?“

„Ne, jen osudové,“ ušklíbla se Lady.

„Hm, osud,“ odfrkla si Tara.

„Ano, osud.“

„V tom případě mi byl dnes nakloněn. Dosáhla jsem svého a nebylo to přesně to, co jste chtěla,“ pronesla tvrdě Tara.

„Snad… ale já porážky neakceptuji. Tohle je má hra a má pravidla. A ty jsi jen červ, který požírá mé otrávené jablko. To je to poslední, co v životě uděláš,“ pronesla chladně, pohlédla na Victorii zlověstným pohledem a bez hůlky pronesla stejná dvě slova, která zde dnes padla již tolikrát. A jak pro všechny ostatní, i pro Taru se stala osudnými. Dosáhla svého cíle, ale zaplatila za něj krutou daň. Daň svého života.

„Jak jednoduché, rozmáčknout červa… a pořídit si jablko nové je ještě jednodušší,“ pronesla děsivě při pohledu na nově příchozího Draca, který se zoufale skláněl nad mrtvou Victorií.

Tolik mrtvých za jeden den. Tolik zničených životů. Nic se neubrání osudu. Vše dopadlo přesně tak, jak dopadnout mělo.

24. Kapitola || 26. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance